Studium němčiny jako cesta z beznaděje?
30. 11. 2010
Zní to možná trochu nadneseně, ale já nemám strach přiznat to narovinu. Bez dobré znalosti němčiny jsem byla ve své práci ztracená. A to naprosto a bez výjimky. Neznám horší pocit, než ten, který svíral můj žaludek pokaždé, když jsem už zdálky slyšela tenhle, z mého pohledu trochu tvrdý, jazyk. Neuměla jsem jediné slovo německy a poblíž nebyl nikdo, kdo by mě z téhle šlamastiky vytáhl.
Scénář byl stále stejný. Němci přišli, zeptali se a já vytřeštila oči. Po chvíli čekání a trapného ticha zopakovali svou otázku, načež jsem ze sebe začala vydávat podivné neidentifikovatelné zvuky a pokoušela jsem se přimět je ke konverzaci v angličtině, na což vám pochopitelně žádný průměrný německý důchodce, kteří se shodou okolností objevovali na mém pracovišti nejčastěji, jednoduše neskočí.
Ve finále to končí většinou tak, že já si stále vedou svou, oni si nepřetržitě povídají tím nesnesitelným jazykem, kterému nerozumím, a pak se kombinací znakové řeči, různými posunky a infantilními obrázky shodneme na tom, kolik musejí zaplatit, abych je pustila na prohlídku zámku.
Debaty na téma „dostanete text ve svém jazyce“ nebo „musíte chvíli vydržet, jedna prohlídka právě probíhá, a teprve až skončí, pustíme vás dovnitř“ vzdávám rovnou a nahrazuji je vyčerpaným, ale i přesto milým, úsměvem a nataženou rukou, která vstřícně podává našim západním sousedům průvodcovský text v jejich rodné němčině.
Po každé takovéhle akci si připadám minimálně tak, jako bych zdolala Mount Everest. Ne, to není vtip, myslím to naprosto vážně.
S němčinou jsem se nikdy v průběhu svých studentských let neskamarádila. Na základní škole mi rodiče vybrali angličtinu a později na střední škole jsem si pak, ačkoliv jsem měla na výběr z mnoha cizích jazyků, včetně němčiny, vybrala studium italštiny. Svým způsobem je to tak trochu paradox, protože němčinu bych, vzhledem ke své práci a bydlišti, které se nachází jen nepatrný kousek od hranic s Německem, využila daleko lépe než takovou italštinu. Ale co naplat, některá rozhodnutí prostě už vrátit nelze. A já jich vlastně ani nelituji.
Kdykoliv jsem mohla začít se studiem němčiny, ale chybělo mi dostatečné odhodlání. A hlavně, zpočátku jsem ji ani nepotřebovala.
Vystřídala jsem hned několik různých zaměstnání, ale s ohledem na to, že většinu z nich jsem si chtěla prostě „jen tak oťukat“, abych věděla, zda je to pro mě to pravé nebo ne, neměla jsem příliš možností poznat, jak moc mi dobrá znalost němčiny bude v budoucnu chybět.
Na němčinu jsem pochopitelně párkrát narazila, ale vždycky byl poblíž někdo, kdo za mě ten či onen problém elegantně vyřešil a obvykle tomu člověku stačilo pouhé poděkovaní.
Napadlo mě, že každý se v životě několikrát setká s něčím, čemu tak úplně nerozumí, co není zcela jeho parketa. Ale tvrdošíjně jsem si stála za tvrzením, že se s tím v tu danou chvíli prostě musí nějakým způsobem poprat, a pak, až to bude za ním, bude na to vzpomínat s úsměvem a časem ta vzpomínka beztak v jeho paměti vybledne, tudíž proč se zbytečně namáhat. Pravda, je v tom jistá dávka pohodlnosti, ale proč si život komplikovat, když to jde i lehce?
V momentě, kdy jsem začala pracovat jako průvodkyně, jsem ihned poznala povrchnost tohoto svého přesvědčení. Nalhávala jsem sama sobě, že němčinu nebudu přeci používat den co den, tak proč bych ji měla studovat.
Ve skrytu duše jsem ale nejspíš dobře věděla, že tenhle argument neobstojí, a já si přeci jen budu muset s němčinou začít tykat.
Nutno dodat, že v práci mi tak trochu teklo do bot. K čemu je průvodkyně, která sice umí perfektně anglicky a celkem slušně italsky, když Angličané sem jezdí sotva jednou za dva tři měsíce a Italové, o těch raději nemluvě. Jejich návštěva se rozhodně počítá do těch významnějších.
V duchu jsem si říkala, že bych se možná ještě mohla ohánět po domácku spíchnutou španělštinou, které jsem se věnovala naposledy někdy ve druhém ročníku na gymnáziu, ale vzhledem k faktu, že Španělé se v našich končinách považují takřka za ohrožený druh, tuhle myšlenku jsem střelhbitě zamítla. Neuspěla by.
Tak tedy když už jsem svou, v pořadí asi tak stou, německou návštěvu odbyla výše zmiňovaným, pro obě strany velice potupným, způsobem, pochopila jsem, že není zbytí. Je třeba podívat se němčině na zoubek.
Mým prvotním úmyslem bylo naučit se zpaměti několik základních frází, jejichž repertoár měl být jen natolik široký, aby mi vystačil alespoň na elementární obsluhu: čili na prodej vstupenek a poskytnutí základních informací o prohlídce. Zpočátku to vypadalo velmi slibně, dokonce jsem si s tímhle systémem vystačila nějaký ten týden, avšak brzy se jako už tradičně začaly objevovat první nedostatky.
Tak zaprvé, neuměla jsem vůbec německy. Schválně zdůrazňuji slovo „vůbec“. Dokázala jsem ze sebe naráz vychrlit hned několik německých frází, o jejichž obsahu jsem měla jen povrchní povědomí a to, že mi to několikrát vyšlo, musela být jen čirá náhoda.
Dotyční se mě totiž brzy začali ptát dál a hlavně podrobněji a já jim už nebyla schopna odpovědět. Stála jsem před nimi jako solný sloup a vyděšeně jsem na ně civěla, jelikož jsem jim nerozuměla ani slovo.
Svým způsobem to bylo ještě o úroveň trapnější než mé původní infantilní náčrty, poněvadž když jsem od samého začátku našeho setkání kreslila a mluvila podivnou hatmatilkou, věděli, že němčinu neznám. Ale když jsem na ně zezačátku plynule mluvila skoro jako rodilý Němec a následně jsem po jejich otázce ztichla jako pěna, nemohli o mně mít zrovna valné mínění.
Opět jsem si to sama pro sebe omlouvala tím, že je už přeci nikdy v životě nepotkám, a tudíž mi to může být vlastně jedno, ale ani tentokrát to nezafungovalo. Pocit, že jsem v němčině naprostý zaostalec, ve mně zvítězil.
Zkoušela jsem to pak samozřejmě ještě přes samostudium, což se také neprokázalo jako příliš účinné. Opatřila jsem si sice chytrou učebnici pro samouky, nicméně když už jsem si nějaký ten volný čas našla, téměř pravidelně se vyskytla nějaká jiná, v tu chvíli daleko zajímavější a neodolatelná činnost, kterou bych mohla dělat, a tak učebnice němčiny ve většině případů letěla zas zpátky do kouta.
Naštěstí jsem poměrně brzy pochopila, že ani tohle nebude ta správná cesta, a že je třeba se do studia němčiny pořádně opřít, pokud nechci o následující sezóně opět ostrouhat.
Nakonec jsem se sama divila, jak snadno mi kvalitní kurzy němčiny vlastně spadly do klína. Vyprávěla jsem o svém problému kamarádce, která se poslední dva roky věnuje studiu ruštiny na jazykové škole. Nechala jsem si od ní tedy poradit a dnes s odstupem vidím, že to byla jedna z těch důležitějších rad v mém životě a jsem ráda, že jsem si ji vzala k srdci.
Doporučila mi jazykovou školu společnosti Tutor, kam sama dochází a která nabízí velké množství jazykových kurzů. Pochopitelně mezi nimi byla i němčina, a tak jsem dlouho neváhala a zapsala jsem se.
Musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si němčinu takříkajíc „zažila“. Je to úplně něco jiného než ostatní cizí jazyky, s kterými jsem doposud měla tu čest. Lekce němčiny v Praze, kam jsem dojížděla, mi ale hodně daly. Němčinu se učím už téměř půl roku, a ačkoliv neznám úplně každé slovíčko, dokážu se už dorozumět na poměrně slušné úrovni, což mě těší, protože mi to do jisté míry vrátilo část ztraceného sebevědomí.